Tragédie v Koňakovské kapli

kapleByl právě čtvrtek 17. května a z nedalekého Těšína mířil do Koňakova evangelicky farář Jan Pindor, aby na poslední cestě doprovodil rolníka Michala Farneho. Strojili se do černého smutečního oblečeni a netušili, že se tu již brzy jejich smutek a žal zmnohonásobí.

,,Pohřeb se tu vždy vypravoval z domu,“ říká zdejší občan Pavel Kotajny. ,,Patřilo to k tehdejším zvyklostem. Pozůstali, rodina a známi doprovázeli pak zesnulého z jeho domu až na hřbitov. Když se lide scházeli v Koňakově v nebožtíkově domě, tak už se na obloze ukazovala temna mračna. Schylovalo se k bouři.“

,,V knize meteorologických pozorovací stanice v Českém Těšíně je 17. května 1906 zaznamenána intenzivní bouřková činnost,“ uvádí meteoroložka Mirka Mrázkova. ,,Ve dvanáct hodin začalo pršet a déšť pokračoval až do 16 hodin. Předzvěsti bouřky byla mohutná kupovitá oblaka se značným vertikálním vývojem a nashromážděným elektrickým potenciálem.“

Asi stovka lidi, tvořících smuteční průvod, vyrazila na cestu ke hřbitovu. Mnozí z nich s obavami vzhlíželi k potemněle obloze, kterou čas od času v dálce provázelo hřmení a blesky. Museli totiž urazit více než kilometr dlouhou cestu. Z mračen dopadaly první kapky deště. Průvod, blížící se ke hřbitovu, zrychlil tempo a dosáhl v lijavci evangelického kostelíka na vršku nad vesnici.

Lide hledali spasu před bouři v kostele, kam se snažilo dostat co nejvíce lidi. Ne všichni se tu však vměstnali. Někteří se ukryli venku u zdi kapličky. Uvnitř nebylo k hnutí a v těžkém ovzduší se jen obtížně dýchalo. Učitel Jan Siwy se zajímal, zda je na kostelíku hromosvod.

Když dostal zápornou odpověď, pokoušel se přimět ostatní, aby kapli opustili a vyšli na hřbitovní prostranství. Lidem se však do deště nechtělo. A nakonec už na to nebyl ani čas. Mohutné hromobití provázelo církevní obřad a přerušovalo farářova slova.

,,Byl to prosty instinkt schovat se někde, kde neprší,“ říká místní evangelicky duchovni Stanislav Kaczmarczyk. ,,Ti lide nepřemysleli o tom, jestli je na kapli bleskosvod, nebo není. Učitel, který byl věci znalejší, přemýšlel racionálněji a jeho výzva byla jistě velice opodstatněna. Ale většina lidi ji přehlížela. Proste sem utekli před deštěm.

,,Lide, když se schovali do té kapličky, neudělali dobře,“ konstatuje klimatolog Pavel Lipina. ,,Kostelík je umístěn na vyvýšeném místě a má spoustu železných prvku. V okolí není více domu nebo vyšších záchytných míst. Existovala poměrně vysoká pravděpodobnost, že blesk udeří přímo do kapličky.

Předtucha se naplnila

Učitelova předtucha se bohužel naplnila. Do kaple uhodil kulový blesk.

,,Všichni, kteří byli v kostelíku, byli nějakým způsobem zasaženi bleskem,“ říká evangelicky duchovni S.Kaczmarczyk. ,,Někteří smrtelně, jiní byli jenom zraněni, nebo zděšeni tím, co se stalo. Třináct lidi zemřelo na místě.

,,Mezi zabitými bleskem byl i můj děda,“ uvádí Pavel Kotajny. ,,Zůstalo po něm deset děti. Nejmladší byla Helena, která měla teprve rok.“

V sobotu a v neděli se na hřbitovech v Koňakově a Mistřovicích konaly pohřby třinácti oběti katastrofy. Nejsmutnější byl pohřeb hostinského Jiřího Kotajného z Koňakova, jehož rakev doprovázela vdova s deseti dětmi většinou útlého věku.

Tato tragická událost zůstává v živé paměti lidi v Českem Těšíně a jeho blízkém okolí. Každý rok se na Koňakovském hřbitove v druhé polovině srpna v neděli odpoledne koná bohoslužebné shromáždění u příležitosti vzpomínky na třináct oběti oné hrůzné bouřky.

Po tom, co se stalo, se každoročně rodina scházela na hřbitove, aby si připomněla smrt svého otce. A tato tradice se neuchovala pouze v naši rodině. Přicházeli příbuzní, pozůstali a známi také jiných rodin. Dodnes se tu tak při výročí tragedie schází cela obec,“ říká Pavel Kotajny.

Pohroma, která tehdy Koňakov postihla, neměla tady, v Těšínském Slezsku, obdoby. Od události uplynulo již téměř cele století. A čas zhojil bolest nad ztrátou blízkých a nahradil ji radosti ze společných vzpomínkových setkáni na Koňakovském hřbitove.

Šťastné shledání

Jedním z těch, kteří neštěstí přežili, byl také učitel Jan Siwy, který se snažil přesvědčit ještě

krátce před události ostatní, že v kostele nejsou před bleskem v bezpečí. On sám se stal tak jedním z postižených. Když se probral z bezvědomí, cítil velké bolesti z popálenin na pravé polovině těla a úplnou ztuhlost ruky a nohy. Současně ho tížilo strašné břímě těch, kteří na něj po zasazeni blesku upadli. Těžko se dá popsat strach ze smrti a trýzeň, kterou snášel společně s ostatními, kteří se z bezvědomí postupně probírali.

Když poznal, ze není smrtelně zasazen, pokoušel se ve strachu, aby nebyl umačkán, dostat ze změti těl zasažených oběti. Mrtvi, strnuli a omráčeni leželi totiž pohromadě. Podařilo se mu vstat. Ozývalo se bědováni, naříkáni, prosby a úpěnlivé voláni o pomoc. U východu z kaple v děsné tlačenici se někteří zoufale pokoušeli dostat ven, a přitom šlapali po ležících obětech.

Učitele Siweho se zmocnil náhle obrovsky úlek. Vzpomněl si totiž, že s nim byla i jeho desetiletá dcerka Helenka, zpěvačka ve sboru. Snažil se svou nešťastnou dcerku objevit, volal na ni, ale marně. Hrozilo nebezpečí, ze bude znovu povalen. Nakonec se vzdal pokusu své dítě zachránit. Zdalo se mu to již nemožné. Začal myslet na záchranu vlastního života. Nakonec se mu podařilo dostat se k východu z kaple a vyjit ven.

Tam, uprostřed té velké katastrofy, ho potkalo velké štěstí. Jeho drahá Helenka byla naživu a vrhla se mu s výkřikem vstříc.

Pastorovo svědectví o pohřbu v Koňakově

„Vtom se stalo něco, co nejsem schopen popsat. Pamatuji si jenom, že jsem se zachvěl a upadli do bezvědomí.

Probuzeni přicházelo velmi pomalu. Mel jsem dojem, jako by mne přitlačila nějaká hora. Slyšel jsem jakési vzdechy a naříkáni, ale nevěděl jsem, zda je to sen, nebo skutečnost. Chtěl jsem volat, ale nemohl jsem ze sebe vydat hlas, chtěl jsem otevřít ústa, nešlo to. Chtěl jsem pohnout rukou nebo nohou, nešlo to. Upadl jsem opět do bezvědomí.

Asi bych se již neprobudil, kdybych náhle neuslyšel hlas: Zdalipak žije pastor? Opět jsem se trochu probral. Naříkáni a pláč zněly ze všech stran. Mé skráně byly natírány prý dešťovou vodou. To všechno jsem ještě necítil. Teprve když mě postavili na nohy, pocítil jsem úlevu. Vzduch na zemi byl dusný. Když jsem se postavil, mohl jsem se lepe nadechnout.

Ptal jsem se, kde jsem a co se stalo. Teprve pak jsem si uvědomil, že jsme byli na pohřbu, že bohoslužby byly ukončeny, ale rakev ještě nebyla uložena do hrobu. Po nějaké chvíli jsem mohl zvednout víčka. Uviděl jsem na podlaze ležet několik mých dobrých známých. Všichni byli zabiti bleskem. Lide, kteří zůstali živí, velmi naříkali. Jistě trpěli.

Obraz, který jsem uviděl, když jsem poprvé otevřel oči, nikdy nezapomenu. Zachoval se v mé paměti jako fotografie.

Když jsem vyšel na čerstvý vzduch, podepíraný dvěma lidmi, opět jsem zjišťoval, zda nejsem ochrnuty. Mohl jsem pohybovat rukama i nohama, mel jsem nepoškozeny sluch i zrak. Jen pravé oko mne velmi pálilo. Když se mi poněkud vrátily sily, poprosil jsem, aby pozůstatky, které jsme měli pohřbít, byly vloženy do hrobu.Vykonal jsem krátkou pobožnost.“ (Překlad z knihy Pamietnik dr. Jana Pindora)

Osudové okamžiky – dokument České Televize o tragédii v Koňakově 1906

Napiš komentář

Musíš se přihlásit abys mohl komentovat článek.